Jak to celé začalo:

Zdravotní problémy jsem začal mít již na gymnáziu, cca rok po černobylské havárii, kdy jsem byl na Slovensku vystaven radiaktivnímu dešti. Stále jsem byl velmu unavený, měl jsem krvácivé projevy, běžná respirační onemocnění u mě trvala i více než měsíc. Až do roku 2009 jsem nevěděl, že se jedná o vzácný druh maligního lymfomu s pomalou progresí, který je bohužel nevyléčitelný. Moje obtíže byly mylně přičítány chronickému únavovému syndromu a monoklonální gamapatii. Projevy onemocnění se po léta stupňovaly, přesto jsem ještě dokázal v horečkách dostudoval lékařskou fakultu (1996), za cenu vzdání se ostatních aktivit a osobního života.

Poté jsem navštěvoval různé specialisty, ale pravou příčinu mých obtíží nikdo z nich nadále nedokázal odhalit. Moje diagnóza se dá totiž stanovit pouze punkcí kostní dřeně, která se provádí jen ve speciálních případech. Do zdravotnictví jsem kvůli pokročilosti onemocnění nastoupit nemohl. Jak léta běžela, zkoušel jsem sehnat alespoň nějaké méně vyčerpávající zaměstnání mimo obor, ale byl jsem odmítán pro 'překvalifikovanost'. Jako poslední možnost jsem tedy nastoupil ke studiu na další VŠ, abych mohl později získat nějaké kvalifikované kancelářské místo (programování aj.), které bych snad ještě fyzicky zvládnul.

Po několika letech studia se ale můj stav zhoršil tak, že jsem je nejen musel ukončit, ale v kritickém stavu jsem musel být hospitalizován na jednotce intenzivní péče ve VFN v Praze. Tam byla konečně stanovena správná diagnóza a mohl jsem požádat o invalidní důchod.

V tu dobu jsem však již údajně přestal splňovat zákonnou podmínku získání 5 let důchodového pojištění v posledních 10 letech před vznikem invalidity (§ 40 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.) a invalidní důchod mi nebyl přiznán. Jak se však po více než 9 letech ukázalo, chyba byla na straně České správy sociálního zabezpečení, kterou však ani teď nechce uznat. Pokud by její 'pochybení' nyní neodhalilo MPSV, nikdy bych se to nedozvěděl.

Jedinou blízkou osobou je moje matka, která je sama vážně dlouhodobě onkologicky nemocná. Její starobní důchod činí v roce 2019 po valorizaci jen 4113 Kč. Přesto se mě snaží podporovat, takže ve výsledku jsme na tom oba stejně (špatně). Pobírám sice příspěvek na péči, ten však smí být podle zákona použit pouze na sociální služby; jiné náklady z něj hradit nelze.

Zdrojem příjmů na obživu tak pro mě byl pouze příspěvek na živobytí od úřadu práce. Po několika letech pobírání příspěvku začaly úřednice ústně tvrdit, že už jej pobírám "příliš dlouho" (= včas jsem nezemřel). Vše nasvědčovalo tomu, že se mi jej budou snažit pod nějakou záminkou odejmout.

V prosinci 2017 začala platit novela zákona č. 111/2006 Sb., kterou se zavedly sociální poukázky místo části příspěvku na živobytí. Tyto poukázky se dají uplatnit jen v některých vzdálenějších obchodech, kam invalidé a lidé s vyšším stupněm závislosti na péči nejsou schopni docházet, takže jim k ničemu nejsou. Bylo mi jasné, že tato nepříliš šťastná legislativní změna zasáhne dosti široký okruh vážně nemocných občanů a přivede je do nebezpečí ohrožení života. Proto jsem ve spolupráci s Mgr. Krásou z Národní rady osob se zdravotním postižením začal vyvíjet aktivitu vůči úřadům a státním orgánům, abychom dosáhli nějaké pozitivní změny. Zahrnovalo to opakovanou korespondenci s úřadem práce (včetně nadřízeného úřadu), MF ČR, MPSV a vládní Agenturou pro sociální začleňování. Nakonec se dobrá věc podařila a novelou zákona se situaci povedlo z větší části napravit.

Vedlejším efektem bylo, že úřady moji aktivitu nesly velmi nelibě a dávaly mi to najevo. Na rozdíl od  p. Krásy za mnou nestála žádná instituce a bylo snadné mě eliminovat pouhým odejmutím dávek. To také úřad postupně učinil:

Koncem roku 2017 jsem požádal o doplatek na bydlení, který už jsem dříve pobíral (přerušil jsem jen na 3 měsíce). Z úřadu se ozvali, že chtějí provést nové sociální šetření v bytě, i když byt je stále stejný a všechny údaje o něm již mají ve spisu. Přestože postup úřadu nebyl zcela v souladu se správním řádem, s opakovaným šetřením jsem nakonec souhlasil. Zároveň jsem požádal, aby sociální pracovnice stejně jako v minulosti použila během šetření v bytě odpovídající ochranné prostředky (respirátor), neboť mám kvůli svému hemato-onkologickému onemocnění téměř nefunkční imunitní systém. Vedoucí oddělení HN na úřadu práce si to však vzala jako záminku, proč dávku nepřiznat. Žádnou sociální pracovnici k nám neposlala a mojí matce ústně sdělila, že "rozhodně žádné ochranné prostředky pořizovat nebude". Odvolal jsem se, ale moje žádost byla definitivně zamítnuta a z dávek HN mi už zbyl jen příspěvek na živobytí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí obratem zamítá většinu podaných odvolání, nehledě na míru porušení zákona ze strany úřadů práce, takže to ani nemohlo dopadnout jinak. Pokud se personální obsazení na odboru odvolání MPSV nezmění, budou si úřady práce dál dělat, co chtějí.

Tím to však neskončilo.

V květnu 2018 jsem obdržel výzvu, abych se osobně dostavil na úřad práce, neboť prý zjistili nějaké nové skutečnosti. Nic dalšího však ve výzvě nebylo. Proto jsem úřad písemně požádal, ať mi sdělí, o co se konkrétně jedná a co mám vlastně doložit, abych mohl podklady odeslat jako obvykle datovou zprávou. Dále jsem sdělil, že moje osobní účast na jednání je vyloučena, neboť kvůli postižení kloubů celého těla a maligní únavě dokážu ujít max. pár desítek metrů. Jako přílohu jsem zaslal platný posudek LPS ČSSZ, kde je zřetelně uvedeno, že jde o těžké pohybové postižení při onkologickém onemocnění. Tento posudek úřad má již několik let k dispozici, vždyť mi sám na jeho základě přiznal průkaz ZTP.

Úřad se však jako obvykle rozhodl podané námitky i důkazy ignorovat, na moji žádost vůbec neodpověděl a po uplynutí dané lhůty mi dávku v rozporu s ustanovením § 49 odst. 1a) zákona č. 111/2006 Sb. odejmul, a to s odůvodněním, že jsem se nedostavil k ústnímu jednání. MPSV rozhodnutí opět potvrdilo, s tím, že podle něj k žádnému porušení zákona nedošlo a platné posudky LPS jako důkaz o zdravotním stavu neuznává. Na závěr rozhodnutí o odvolání neopomněl pověřený ministerský úředník p. Muravecký arogantně konstatovat, že zhoršení mého onkologického onemocnění vlivem nedostatku potravin po odejmutí příspěvku na živobytí je "jen mým osobním pocitem". Zřejmě se mám živit vesmírnou energií... to ale ještě nedokážu.

Připadám si jako při holocaustu T4 za druhé světové války, kdy byli dlouhodobě nemocní lidé likvidováni v plynových komorách. V dnešní době již není plyn zapotřebí: nepohodlných občanů se lze zbavit prostým odejmutím jejich základních příjmů. Taková je realita v naší demokratické zemi.

Znovu žádat o příspěvek nemělo smysl. Byl bych vystaven stejně intenzivní šikaně jako předtím, což by mě v mém stavu velmi rychle přivedlo do hrobu. Vloni už k tomu bylo dost blízko. Nehledě na to, že by mi jej kdykoliv pod stejnou záminkou (že jako invalida nedojdu na úřad) mohli opět odejmout. V jiném pražském obvodu, kde snad (?) taková šikana není, o něj prý požádat nemohu. Těch cca 1500 Kč, co bych dle aktuálního výpočtu dostal, by mi stejně nepokrylo ani nejzákladnější potřeby.

Rozhodl jsem se proto věc řešit systémově, neboť v podobné situaci se podle ČSÚ nachází cca 7000 invalidů v ČR.
V říjnu 2018 jsem zaslal do Poslanecké sněmovny PČR návrh na změnu zákona o důchodovém pojištění v tom smyslu, aby měli invalidé (alespoň ti ve 3. stupni) nárok na ID i v případě, že získali potřebnou dobu pojištění dříve, než v posledních 10, resp. 20 letech (u osob nad 38 let) před vznikem invalidity. Bohužel, můj legislativní návrh nejspíše skončil v koši. Nikdo z poslanců na něj nereagoval, nezaslali mi ani zdvořilostní odpověď.

Podobně dopadlo i jednání s mnoha nadacemi, které se mi většinou vůbec neozvaly, nebo jen krátce odepsaly, že jednotlivce nepodporují, s výjimkou rodin s nezaopatřenými dětmi. Ani jedna z 29 neziskovek (seznam zde), které jsem od roku 2018 kontaktoval, nebyla ochotna sbírku zorganizovat a zveřejnit můj příběh, který mj. poukazuje na nedostatky našeho sociálního systému. Provoz většiny neziskových organizací z velké části závisí na dotacích ze státního rozpočtu, takže si samy nechtějí přivodit problémy.

Oslovil jsem i některé redakce deníků, jako iDnes (Mladá fronta), stejně tak i Českou televizi. Bohužel opět bez odezvy, možná z podobných důvodů jako v případě nadací.

Pokud by vše přece jen nakonec dopadlo dobře a ID bych dostal, budu dál podle svých sil bojovat za práva zdravotně postižených ve vztahu k úřadům a státnímu aparátu. Díky všem, kteří se připojí !

(c) 2018 - 2019 MUDr. G. @lekarpraha
Aktualizováno dne: 23. 6. 2019. Web je v souladu s GDPR.