Toto je můj životní příběh ...

Dočtete se zde, jaký je ve skutečnosti sociální systém v ČR, jak Vás státní úředníci mohou snadno v kritickém zdravotním stavu zcela eliminovat a nikde se pomoci nedovoláte, včetně nadací. Upozorňuji, že je to jen pro silnější povahy.

Jak to celé začalo:

Zdravotní problémy jsem začal mít již na gymnáziu. Stále jsem byl velmu unavený, měl jsem krvácivé projevy, běžná respirační onemocnění u mě trvala i více než měsíc.Mnoho let jsem nevěděl, že se jedná o vzácné onkologické onemocnění, resp. druh maligního lymfomu s pomalou progresí, který je bohužel nevyléčitelný. Moje obtíže byly mylně přičítány chronickému únavovému syndromu a monoklonální gamapatii. Projevy onemocnění se po léta stupňovaly, přesto jsem ještě dokázal vystudoval 2 VŠ.

Poté jsem navštěvoval různé specialisty, ale pravou příčinu mých obtíží nikdo z nich nadále nedokázal odhalit. Moje diagnóza se dá totiž stanovit pouze punkcí kostní dřeně, která se provádí jen ve speciálních případech. Do práce jsem kvůli pokročilosti onemocnění nastoupit nemohl. Nakonec jsem musel být v kritickém stavu v přímém ohrožení života hospitalizován na jednotce intenzivní péče ve VFN v Praze. Tam byla konečně stanovena správná diagnóza a mohl jsem požádat o invalidní důchod.

V tu dobu jsem však podle tvrzení ČSSZ již údajně přestal splňovat zákonnou podmínku získání 5 let důchodového pojištění v posledních 10 letech před vznikem invalidity (§ 40 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.) a invalidní důchod mi nebyl přiznán. Až v roce 2019 (o 10 let později!) se po prošetření ukázalo, že ČSSZ udělala v roce 2009 chybu a důchod mi měla přiznat.

Od roku 2009 jsem tak zůstal odkázán pouze na dávky HN, s obrovskou šikanou ze strany pracovnic úřadu práce. Stále jsem psal nějaká odvolání, místo toho, abych měl klid na léčbu. Po několika letech pobírání příspěvku začaly úřednice ústně tvrdit, že už jej pobírám "příliš dlouho" (= včas jsem nezemřel). Vše nasvědčovalo tomu, že se mi jej budou snažit pod nějakou záminkou odejmout, což se také záhy stalo.

V prosinci 2017 začala platit novela zákona č. 111/2006 Sb., kterou se zavedly sociální poukázky místo části příspěvku na živobytí. Tyto poukázky se dají uplatnit jen v některých vzdálenějších obchodech, kam invalidé a lidé s vyšším stupněm závislosti na péči nejsou schopni docházet, takže jim k ničemu nejsou. Bylo mi jasné, že tato nepříliš šťastná legislativní změna zasáhne dosti široký okruh vážně nemocných občanů a přivede je do nebezpečí ohrožení života. Proto jsem ve spolupráci s Mgr. Krásou z Národní rady osob se zdravotním postižením začal vyvíjet aktivitu vůči úřadům a státním orgánům, abychom dosáhli nějaké pozitivní změny. Zahrnovalo to opakovanou korespondenci s úřadem práce (včetně nadřízeného úřadu), MF ČR, MPSV a vládní Agenturou pro sociální začleňování. Nakonec se dobrá věc podařila a novelou zákona se situaci povedlo z větší části napravit.

Vedlejším efektem bylo, že úřady moji aktivitu nesly velmi nelibě a dávaly mi to najevo. Na rozdíl od  p. Krásy za mnou nestála žádná instituce a bylo snadné mě eliminovat pouhým odejmutím dávek.

Koncem roku 2017 jsem požádal o doplatek na bydlení, který už jsem dříve pobíral (přerušil jsem jen na 3 měsíce). Z úřadu se ozvali, že chtějí provést nové sociální šetření v bytě, i když byt je stále stejný a všechny údaje o něm již mají ve spisu. Přestože postup úřadu nebyl zcela v souladu se správním řádem, s opakovaným šetřením jsem nakonec souhlasil. Zároveň jsem požádal, aby sociální pracovnice stejně jako v minulosti použila během šetření v bytě odpovídající ochranné prostředky (respirátor), neboť mám kvůli svému hemato-onkologickému onemocnění téměř nefunkční imunitní systém. Vedoucí oddělení HN na úřadu práce si to však vzala jako záminku, proč dávku nepřiznat. Žádnou sociální pracovnici k nám neposlala a mojí matce ústně sdělila, že "rozhodně žádné ochranné prostředky pořizovat nebude". Odvolal jsem se, ale moje žádost byla definitivně zamítnuta a z dávek HN mi už zbyl jen příspěvek na živobytí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí obratem zamítá většinu podaných odvolání, nehledě na míru porušení zákona ze strany úřadů práce, takže to ani nemohlo dopadnout jinak. Pokud se personální obsazení na odboru odvolání MPSV nezmění, budou si úřady práce dál dělat, co chtějí.

Tím to však neskončilo.

V květnu 2018 jsem obdržel výzvu, abych se osobně dostavil na úřad práce, neboť prý zjistili nějaké nové skutečnosti. Nic dalšího však ve výzvě nebylo. Proto jsem úřad písemně požádal, ať mi sdělí, o co se konkrétně jedná a co mám vlastně doložit, abych mohl podklady odeslat jako obvykle datovou zprávou. Dále jsem sdělil, že moje osobní účast na jednání je vyloučena, neboť kvůli postižení kloubů celého těla a maligní únavě dokážu ujít max. pár desítek metrů. Jako přílohu jsem zaslal platný posudek LPS ČSSZ, kde je zřetelně uvedeno, že jde o těžké pohybové postižení při onkologickém onemocnění. Tento posudek úřad má již několik let k dispozici, vždyť mi sám na jeho základě přiznal průkaz ZTP.

Úřad se však jako obvykle rozhodl podané námitky i důkazy ignorovat, na moji žádost vůbec neodpověděl a po uplynutí dané lhůty mi dávku v rozporu s ustanovením § 49 odst. 1a) zákona č. 111/2006 Sb. odejmul, a to s odůvodněním, že jsem se nedostavil k ústnímu jednání. MPSV rozhodnutí opět potvrdilo, s tím, že podle něj k žádnému porušení zákona nedošlo a platné posudky LPS jako důkaz o zdravotním stavu neuznává. Na závěr rozhodnutí o odvolání neopomněl pověřený ministerský úředník p. Muravecký arogantně konstatovat, že zhoršení mého onkologického onemocnění vlivem nedostatku potravin po odejmutí příspěvku na živobytí je "jen mým osobním pocitem". Zřejmě se mám živit vesmírnou energií... to ale ještě nedokážu.

Připadal jsem si jak při holocaustu T4 za druhé světové války, kdy byli dlouhodobě nemocní lidé likvidováni v plynových komorách. V dnešní době již není plyn zapotřebí: nepohodlných občanů se lze zbavit prostým odejmutím příjmů (životní minimum), i když je zaručeno Ústavou. Taková je realita v naší demokratické zemi.

Znovu žádat o příspěvek nemělo smysl. Byl bych vystaven stejně intenzivní šikaně jako předtím, což by mě v mém stavu velmi rychle přivedlo do hrobu. Vloni už k tomu bylo dost blízko - vlivem stresu z odejmutí obou dávek a hladovění jsem musel být dvakrát hospitalizován na JIPu. Tudy cesta tedy opravdu nevedla.

Rozhodl jsem se proto věc řešit systémově, neboť v podobné situaci se podle ČSÚ v ČR nachází cca 7000 invalidů.
V říjnu 2018 jsem zaslal do Poslanecké sněmovny PČR návrh na změnu zákona o důchodovém pojištění v tom smyslu, aby měli invalidé (alespoň ti ve 3. stupni) nárok na ID i v případě, že získali potřebnou dobu pojištění dříve, než v posledních 10, resp. 20 letech (u osob nad 38 let) před vznikem invalidity. Bohužel, můj legislativní návrh nejspíše skončil v koši. Nikdo z poslanců na něj nereagoval, nezaslali mi ani zdvořilostní odpověď.

Podobně dopadlo i jednání s mnoha nadacemi, které se mi většinou vůbec neozvaly, nebo jen krátce odepsaly, že jednotlivce nepodporují, s výjimkou rodin s nezaopatřenými dětmi. Ani jedna z 29 neziskovek (seznam zde), které jsem od roku 2018 kontaktoval, nebyla ochotna sbírku zorganizovat a zveřejnit můj příběh, který mj. poukazuje na nedostatky našeho sociálního systému. Provoz většiny neziskových organizací z velké části závisí na dotacích ze státního rozpočtu, takže si samy nechtějí přivodit problémy.

Oslovil jsem i některé redakce deníků, jako iDnes (Mladá fronta), stejně tak i Českou televizi. Bohužel opět bez odezvy, možná z podobných důvodů jako v případě nadací.

Nakonec jsem po intenzivní korespondenci s ůřady v červenci 2019 přece jen invalidní důchod dostal, ovšem jen v minimální výměře, takže to můj problém vyřešilo jen napůl. Mohu si vybrat - buď zaplatit nájem a nemít na potraviny, nebo naopak, viz úvodní stránka.

To je zatím vše. Děkuji za přečtení tohoto dlouhého příběhu a přeji Vám, abyste se do podobné situace nikdy nedostali.

(c) 2018 - 2019 MUDr. G. @lekarpraha
Aktualizováno dne: 16. 8. 2019. Web je v souladu s GDPR.